Czernin: V politice je potřeba mít vizi

Určitá tradice, pocit odpovědnosti vůči této zemi. Na utváření jejího obrazu se členové naší rodiny po staletí podíleli. V každé generaci přijde doba, kdy se člověk musí rozhodnout, co pro zemi udělá. Poznali to i ti, kteří byli apolitičtí a chtěli se veřejného života stranit, jako byl můj dědeček Rudolf Theobald. Když přišla v roce 1938 doba ohrožení, cítil potřebu jednoznačně se postavit na stranu tehdejšího Československa. Podepsal prohlášení české šlechty a zapojil se do delegací, které byly u prezidentů Beneše a pak Háchy, aby vyjádřily věrnost českému státu.

A důvody vašeho vstupu do politiky?

Už nějaký čas, byť s přestávkami, se snažím zasahovat do komunální politiky. Když vznikla TOP 09, zaujala mě její idea a hodnotové desatero. A možná tam zafungovala i další věc. Můj otec, který se o politiku zajímal a měl vždy jasný politický názor, si z Karla Schwarzenberga, s nímž se kamarádil takříkajíc od peřinky, i z mého strýce Jaroslava Lobkowicze občas dělal legraci. Ptal se jich, jak mohou ve společnosti politiků vydržet. Mě to dost mrzelo, protože zvlášť vůči Karlu Schwarzenbergovi jsem cítil určitý dluh. Měl jsem to štěstí, že jsem u něj mohl být jako student v osmdesátých letech několikrát na prázdninách, podílel se na utváření mé osobnosti. V době, kdy jsem rodiče trápil úvahami, že se z Rakouska nevrátím domů, mi vynadal a řekl: Všichni jsme nešťastní z toho, že nemůžeme být doma. Co bys tady dělal, když se tvoji rodiče rozhodli žít doma? Tak tam zůstaň a věřme, že i my ostatní se jednou vrátíme.

Jak vaše rodina prožila válku a minulý režim?

Nebyla to žádná radost. Dědeček byl v roce 1943 zatčen a vězněn nacisty, jeho majetek byl převeden na protektorát. Po válce mu navrácen nebyl, musel se stále stěhovat do horšího a horšího bydlení. Často měnil zaměstnání, většinou ho po třech měsících propustili. Nejdéle pracoval v podniku Stavby silnic, kde jezdil s parním válcem. V roce 1964, kdy mu bylo šedesát, zůstal s babičkou a strýcem v Rakousku. Tam ale také neměl žádný majetek a pořádnou práci už nesehnal. Za prarodiči jsme byli v roce 1969, kdy mi bylo sedm let. Další roky otec své rodiče nesměl navštívit. První, koho na návštěvu pustili, jsem byl překvapivě já. Bylo to ale až v roce 1977. To už byl dědeček starý a nemocný. A hlavně zklamaný z toho, že to v padesátých ani šedesátých letech neprasklo a nic se nezměnilo. Za Husákovy normalizace to bylo ještě horší.

Vaši rodiče také pracovali manuálně?

Otec nemohl studovat, byl řidičem náklaďáku a pak dvacet let jezdil se sanitkou. Maminka je rozená Lobkowiczová, její rodiče zůstali tady. Vystudovala dvě střední školy, pracovala jako zdravotní sestra. I když byla velmi pečlivá studentka, bylo jí jasně řečeno, že na medicínu, kam chtěla, se nedostane. Důležitý moment nastal v roce 1968 při invazi „spřátelených“ armád, kdy jsme byli v Rakousku. Asi každý, kdo byl v té době v cizině, tam zůstal. V jedné vesničce v Horním Rakousku jsem nastoupil do první třídy. Chodil jsem tam jen týden a rodiče mi řekli, že jedeme do Švýcarska. Tam jsme ale zůstali jen do dubna 1969 a jeli jsme domů. I když byla naděje na zlepšení poměrů v Československu pramalá, stesk rodičů, obzvlášť maminky, po domově byl silnější.

Kde jste žili?

Nejprve v Chodově u Karlových Varů. Po narození bratra jako třetího dítěte už dvoupokojový byt nestačil a rodiče koupili dům v Rudném u Nejdku. Byl to úplný konec světa, Krušné hory. Měli jsme tam ale klid, byl to takový vnitřní exil. Západoněmecká televize šla lépe než československá, dostali jsme se k informacím. Dospívání jsem prožil se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky. Po dokončení stavební průmyslovky mě dost překvapivě přijali na ČVUT. Když se někdo divil, co dělám na vysoké škole, říkal jsem, že revoluce už požírá své děti a my feudálové ji asi tolik nezajímáme.

Mimochodem se sanitkou jezdil ve filmu Zapomenuté světlo Antonín Kinský. Předobrazem byl váš otec?

Tonio Kinský skutečně hraje mého otce. A Bolek Polívka pátera Pražana, který v Nejdku působí dodnes. Přišel tam v první polovině osmdesátých let a uvedl se větou: Dlouho mě tu mít nebudete, seberou mi státní souhlas. Velmi skeptické názory má dodnes. Film vznikl na reálných základech, rád se k němu vracím.

Působíte jako místostarosta Dymokur, kde vlastníte zámek. Jak místní lidé vnímali vaši kandidaturu do Senátu?

Návrat naší rodiny do Dymokur byl poměrně komplikovaný. Osobně jsem byl vždy přesvědčený, že tam patřím. To, co nám komunisté v Dymokurech nemohli sebrat, byly hroby. Skutečnost, že jsem se tam vrátil ještě zaživa, je pro mě ohromnou satisfakcí. Místní obyvatele jsem poznával pomalu. Otec si je už nepamatoval a možná tam byly i nějaké nepříjemné vzpomínky. Návrat byl rozpačitý, chyby se staly na obou stranách. Nějakou dobu trvalo, než si na nás lidé zvykli. Když jsem v roce 2010 poprvé kandidoval do Senátu, mělo to pro mě dvě roviny. Chtěl jsem vyhrát, což se tehdy nepovedlo. A také mě zajímalo, jak dopadnu v Dymokurech. Vítězství v prvním kole jsem chápal tak, že mě lidé vzali zpátky.

Už při vstupu do TOP 09 jste chtěl do vysoké politiky?

To rozhodně ne. Když jsem v srpnu 2009 poslal přihlášku do strany, domníval jsem se, že budu jen řadovým členem. Že za mnou o rok později přišli a chtěli, abych kandidoval do Senátu, mě zprvu dost zaskočilo. Pak jsem si uvědomil, že se nemohu vymlouvat. Kandidovat byla moje povinnost.

Co se podle vás po roce 1989 udělalo špatně?

Důsledně jsme se nerozloučili s komunismem. Přitom nebyl o nic přívětivější než nacismus, který byl odsouzen jako nelidský režim. Tak komunismus všeobecně vnímán není. Došlo to tak daleko, že členství v KSČ se dnes často považuje za jakýsi salonní přestupek. Že sametová revoluce proběhla bez násilí, bylo dobře. Mělo se ale jednoznačně říct, že minulý režim byl postavený na zločinné ideologii. Asi proto je minulost některých politiků vnímána shovívavě, příliš nevadí ani jejich vazby na bývalou Státní bezpečnost.

Čím si vysvětlit, že lidé v posledních letech slyší na populistická hesla?

Asi tím, že žijeme v hektické době. Lidem začalo vyhovovat, když nemusejí sami rozhodovat a někdo to dělá za ně. U nás je navíc velice nízká občanská angažovanost, což populistům také nahrává. Neříkám ale, že jinde v Evropě či v USA je to lepší.

Narážíte na Donalda Trumpa?

Bylo by pozitivní, kdyby si Evropa začala uvědomovat větší odpovědnost za svoji obranu. Když jsem poslouchal jeho inaugurační řeč, říkal jsem si, že pokud by to všechno splnil, tak bych snad chtěl být Američanem. Obávám se ale, že jestli se domluví se svým ruským protějškem, budeme možná do USA zase utíkat.

Objevují se názory, že demokratické strany by měly uzavírat koalice s populisty, protože jedině tak je budou moci kontrolovat. Souhlasíte?

Ne, rozhodně nejsem příznivcem koalic s populisty. Demokracie je vláda většiny. Pokud demokratické, nepopulistické strany získají ve volbách většinu, je jejich povinností spolupracovat a hledat společná témata. V opačném případě by se mohlo stát, že o demokracii přijdeme. V současnosti už nejde o spory mezi pravicí a levicí. Hlavní nebezpečí je v tom, že se nám populisté snaží sebrat politické hřiště.

Nevyčerpal se styl politiky založený na soupeření myšlenek, programů?

Nesmíme zapomenout na to, že Adolf Hitler se také dostal k moci demokratickou cestou. A žádné pozitivní myšlenky a program neměl. Do podobné situace se můžeme dostat i dnes. I před nástupem Hitlera si tehdejší demokratické strany říkaly, že nemá sílu je porazit a zcela ovládnout Německo.

Proč ANO preference stoupají, a TOP 09 naopak klesají?

Je to tím, že ANO nabízí právě ta jednoduchá řešení. TOP 09 je pro přemýšlivější občany, kteří myslí na budoucnost. Bohužel většina lidí všechno měří jen z velmi krátkodobého hlediska. Říkají: Mně je to jedno, stejně se penze nedožiji. Ale nejde přece jen o moji penzi, o příštích několik let, ale o to, v jaké zemi budou žít moje děti a vnuci. Kdo dělá politiku na jedno volební období, je neodpovědný. Politická práce musí mít dlouhodobou vizi.