Czernin: Les je symbol tradice

Když chcete kvečeru najít v Dymokurech majitele rodového hospodářství Tomáše Czernina, nejspíš byste ho marně hledali uvnitř zámku. S větší pravděpodobností bude sedět na některém z posedů v okolních listnatých lesích a pozorovat zvěř.

Lesy přirostly vystudovanému stavebnímu inženýrovi ze zděděných majetků asi nejvíc k srdci. Máloco mu udělá větší radost, než když může vzít svého border teriéra Jerryho a vyrazit mezi stromy. Nezůstává ale jen u procházek a pozorování. Tomáš Czernin je známý jako zanícený lovec i mimo šlechtické kruhy.

Nejstarší syn Theobalda (Děpolda) Czernina a Polyxeny, rozené Lobkowiczové, patří mezi urozenými k nejznámějším tvářím. Nepochybně i díky tomu, že se angažuje v politice. Jednak na místní úrovni jako místostarosta Dymokur a od loňska také jako senátor za TOP 09.

Své statky prý ale Tomáš Czernin nezanedbává. Dokonce expanduje, letos přikoupil v sousedství živočišnou výrobu. A věří, že jeho synové budou jednou v hospodaření v Dymokurech pokračovat.

Kolik lesů, polí a rybníků v Dymokurech obhospodařujete?

Lesů máme 1550 hektarů, rybníků 170 hektarů a 800 hektarů polí.

Jsou rentabilní všechny tři části, nebo třeba zemědělství dotuje rybníkářství?

Rentabilní jsou všechny, díky vzájemné symbióze. Například ryby krmíme nejméně kvalitní pšenicí, kterou bychom špatně prodávali, a rybám je to jedno. Zvěř v lese zase krmíme ječnou zadinou, to je vlastně odpad z ječmene. Především ale mám jiné cash flow, než obyčejně zemědělci mívají. Tržby za ryby jsou na přelomu roku, z lesa v prvním a druhém kvartálu, obilí se pak prodává v létě a na podzim. Většina zemědělců po žních prodá úrodu a na jaře si musí půjčit na osivo a ostatní vstupy, vše pak opět splácejí úrodou.

A čím jste nejvíc? Lesníkem, rybníkářem, nebo zemědělcem?

Myslím, že tím vším dohromady. Původně jsem pracoval jako stavební inženýr ve Vídni, kam jsem v roce 1990 přišel za manželkou. V lednu 1992 mi otec volal, že už mě potřebuje v Dymokurech. Nejdřív jsem v létě přijel já, měsíc po mně manželka. Znamenalo to pro mě úplně nový svět. Hospodaření mě hned vcuclo, začalo mě to bavit. Ale přece jen, tehdy ještě probíhaly restituce. Když bylo vráceno všechno, otce spravování majetku ohromně zaujalo a musím říci, že mě nepustil úplně ke všemu. Vrhl jsem se tedy na myslivost, protože to byla jediná oblast, kde jsem mohl rozhodovat sám. V tom ostatním jsem otci tak nějak sekundoval. Často jsem také chodil na různá nepříjemná jednání, protože otec neměl rád konflikty.

Takže jste trávil nejvíc času v lese?

Les jsem pochopil rychle. Je to symbol tradice. Zkrátka že nemáme žádné zásluhy na tom, co sklízíme, ale dědíme to po předcích. A podobně že z toho, co sázíme, o co pečujeme, už nebudeme mít užitek my, ale další generace. Z hlediska byznysu se toho ale dnes nejvíc točí v zemědělství.

Nečekal bych, že zemědělství bude rentabilnější než prodej dřeva...

V zemědělství se všechno točí rychleji. Naší hlavní dřevinou je dub, pro něj jsou tady ideální podmínky. Ale člověk to musí brát tak, že z toho, co utrží za dřevo, se skoro polovina musí vrátit. Podle zákona máme povinnost do dvou let zalesnit všechny vytěžené plochy. Dub se těží nejdříve ve sto letech, častěji až ve sto dvaceti. Roste přitom pomalu. Smrkům, které rostou mnohem rychleji, se tady nedaří.

Kolik dřeva za rok v průměru vytěžíte?

Je to proměnlivé. Byly roky, kdy jsme dělali 4000 kubíků, naposledy to bylo 10 tisíc. Hospodářský plán nám umožňuje až 12 tisíc. Dostaly se ke mně hlasy, že když letíte nad mými pozemky, uvidíte pokácené holiny, ale to je nesmysl (ukazuje na lesnickou mapu porostů, kde převažují staré porosty). Když dub dosáhne stáří 120 let, přirůstá už jen minimálně, hrozí i chřadnutí stromu, takže se musí těžit. Trochu jsem vedl i spor s otcem, který neměl rád, když se lesmistři chlubili tím, kolik vytěžili. Pořád chtěl porosty spíš šetřit. Já jsem poměrně brzy přišel na to, že tím, že necháme porosty přestárnout, obíráme vnuky nebo pravnuky. O co později se přestárlý porost vytěží, o to později se založí nový, který bude zase zralý, až tady budou oni.

Také bojujete s přemnoženými divočáky?

Černou zvěř lovíme intenzivně od doby, co jsme převzali hospodářství. O svých zážitcích s divočáky bych mohl psát. Když byl po protržení hráze náš rybník Komárov dva roky prázdný, zarostl rákosem a malými vrbami. Vznikla tam třicetihektarová komora, ve které se drželi divočáci. V lednu 2015 jsem tam uspořádal velkou naháňku, pozval jsem profesionální psovody. Dali jsme dohromady 150 střelců a nakonec postříleli 96 divočáků, což byl na tu dobu nebývalý výřad. Loni jsem měl konečně pocit, že stavy divočáků o něco poklesly.

Chytilo vás zemědělství stejně jako lesy?

Když mi otec v roce 2011 všechno předal, tak mě zemědělství nebavilo. Bylo to tím, že jsme tenkrát měli nesehraný mančaft. Rok nato jsem udělal dost zásadní personální změny a od té doby mi zemědělství funguje vzorně a také mě hrozně baví. Dokonce ho rozšiřujeme. Na jaře jsem v sousední vesnici koupil firmu B&B Agro, tam máme 300 hektarů v nájmu a živočišnou výrobu včetně jatek, zpracovny a čtyř obchodů s masem.

Máte polnosti v nejúrodnějším regionu Čech. Na které plodiny se soustřeďujete?

Trh je bohužel dost úzký. Tady v okolí se vždycky hodně pěstovala cukrovka. Jenže situace s cukrem se u nás vyvinula tak, že já dnes nemám ani jednu bulvu. Trošku mě to mrzí. Děláme obiloviny - ječmen, pšenici, potom slunečnici a řepku. Tím, že máme od letoška také živočišnou výrobu, se budeme víc orientovat na krmení. Řepka mě štve, ale je to komodita, která se dobře prodá, takže nějaké množství dělat musíme.

Jak to dopadlo s cukrovarem, který v minulosti také patřil do rodového majetku?

K tomu mám jednu příhodu. Když jsem jel v lednu 1990 za manželkou do Vídně - vlaky byly po sametové revoluci pro Čechy od hranic do Vídně zadarmo, tak jsem si říkal, že musím zajít za babičkou. Poprvé jsem k cestě do Rakouska nepotřeboval pozvání. Ona byla velmi originální, Maďarka, zdálo se, jako by neměla emoce. Když jsem přijel, říkal jsem jí: „A to se vůbec nedivíš, že jsem tady?“ A ona odpověděla: „Já jsem čekala, že mi řekneš, co už má táta zpátky.“ Argumentoval jsem jí, že se teprve zbavujeme bolševiků a že jde přece o ideály a kdo by v tu chvíli myslel na majetek. Babička ale zdůraznila, aby se otec postaral hlavně o cukrovar, zámek ať nechá, že jeho provoz stojí milion ročně. V cukrovaru byla poslední kampaň někdy v roce 1987 a nám se nakonec nepodařilo dosáhnout toho, aby se nám v restitucích vrátil. Šel pak z ruky do ruky a nikomu z dalších majitelů nepřinesl moc štěstí.

Cukrovar v Dymokurech se zmiňuje v jedné z cimrmanovských her. Víte, jak se tam dostal?

To vůbec netuším. Myslím, že se jim jednoduše líbilo to jméno.

Hovořil jste o tom, že se snažíte hospodařit v dlouhodobé perspektivě. Dodržujete nějaká pravidla ekologického zemědělství?

Myslím ekologicky, protože z té půdy žijeme a chceme, aby z ní žily i další generace. Na druhou stranu v tomhle úrodném kraji by byl nesmysl hospodařit nějak méně intenzivně. Používáme i chemii, dodržujeme ale ekologické principy. Jsme vzorová farma nadnárodní společnosti Syngenta. Na polích máme také biopásy, které zpevňují půdu. Jsou v nich vyseté různé směsi, luštěniny i luční květiny. Umisťujeme je tak, abychom bránili erozi půdy a aby se to líbilo včelám.

Máte dobrou zkušenost s dotacemi?

Nejsem zrovna horlivým příznivcem dotací. Myslím si, že pokřivují trh i vztahy, ale bohužel je situace taková, že je všichni berou. My dostáváme dotace, které jsou běžné v zemědělství, tedy na hektar, a samozřejmě také na zabezpečené lesní porosty, které jsou zabezpečeny před okusem zvěří. Dotace jsou důležité pro lidi, kteří se dostanou do nouze bez vlastního zavinění, což byl i náš případ před čtyřmi lety, kdy se protrhla hráz našeho třicetihektarového rybníka Komárov.

Jak jste se s náhlou živelní katastrofou vyrovnával?

Ten 3. červen 2013 byl asi můj nejhorší den v životě. Člověk si uvědomil, jak je malý, že někdy nezmůže zhola nic. Na pokraji katastrofy jsme byli už v lednu 2004, kdy jsme museli na pokyn úřadů nechat udělat bezpečnostní posouzení, jehož verdikt byl, že hráz udrží stoletou vodu. Nikdo mi potom neřekl, kolikaletá voda to v roce 2013 byla, každopádně Český hydrometeorologický ústav po katastrofě stanovil úroveň stoleté vody na nové hodnoty, a ty jsou o sto procent vyšší než předtím. Na tuto hodnotu byla vyprojektována oprava hráze.

Kolik vás stálo odstraňování škod a opravy?

Musím se přiznat, že ta čísla bych celkem rád zapomněl. Ale oprava hráze stála přes 10 milionů, z větší části byla placená z dotace. Dnes je Komárov široko daleko nejbezpečnější rybník.

Jste místostarostou Dymokur a od loňska navíc senátorem za TOP 09. Jak to všechno zvládáte?

Víte, já jsem šťastný člověk. Mládí jsem prožil v režimu, který mě šťastným nedělal, a doufal jsem, že se to změní. Žil jsem jinde, ale uvědomoval jsem si, že patřím do Dymokur. Že se sem vrátím, bylo jisté, protože jsme tady stále měli hroby. Tím, že jsem se vrátil už v mých třiceti letech, se mi splnila všechna přání. Za to asi něco dlužím společnosti a vlasti. Přijde mi tedy normální, že se angažuji ve společenském dění. S mým nástupem do Senátu se mi život dost změnil. Naštěstí jsem ale obklopen výbornými lidmi, kteří se starají o mé hospodářství. Dymokury nejsou zas tak velká obec a paní starostka všechno zvládá, i když jsem v Praze.

Nebojíte se, že potomci jednou Dymokury prodají?

Dymokury prodat nemohou, protože mi tady opravdu nepatří všechno. Ale vážně. Naše děti jsme vychovávali k nezávislosti. Dcery jsou tedy vzdělány a zaměřeny úplně jinak a synové, ti už dnes žijí naším hospodářstvím. Oba se připravují, aby pokračovali, to je tradice. Který z nich to jednou převezme, ještě nevím. Byl bych rád, aby spolu i v budoucnu dobře vycházeli a uměli se dohodnout.