Co všechno obětujeme pro své bezpečí?

Rozhovor s poslancem Zdeňkem Bezecným

27. 4. 2013

Dá se podobnému útoku vůbec zabránit?

Pokud jde o „osamělé vlky“, tak je to velmi obtížné. Vezměte si například Breivika. Monitorovat se dá pohyb zbraní a nebezpečného materiálu nebo extremistické názory na internetu. Ale i to je strašně složité. V případě teroristických sítí je samozřejmě nezbytná dobrá spolupráce na mezinárodní úrovni. A ani ta často nestačí, jak možná ukazuje bostonský případ, kde zřejmě byly americké tajné služby informovány z ruské strany.

Není jakýsi plošný monitoring sociálních sítí, potažmo celého internetu trochu riskantní záležitost? Já se také mohu na internetu podívat jen tak na stránku, kde se vysvětluje, jak se dělají výbušniny, a časem se na Facebooku zmínit, že bych to tady nejradši všechno vyhodil do vzduchu (rozhovor byl natáčen nedaleko Poslanecké sněmovny), a v tom okamžiku bych se mohl ocitnout v hledáčku tajných služeb.  

Zase to berte tak, že běžný uživatel internetu nenavštěvuje často stránky týkající se výroby výbušnin a k tomu například opakovaně v diskusích nevyjadřuje krajní politické názory.

Dovedu si představit nelibost některých skupin ochránců lidských práv, že se bezpečnostní složky selektivně zaměřují na určité skupiny obyvatel, například přistěhovalců z islámských zemí.

Tady asi opravdu neplatí „rovnost příležitostí“. Musíme vycházet z pojmenovatelných rizik. Odděloval bych ale důsledně nutnost bedlivější kontroly od případného omezování práv.

Já tedy dnes nikomu v tajné službě nezávidím. Ani Američanům. Vzpomínám si na slova jednoho vysokého operativce CIA, který po 11. září mluvil ke svým lidem o tom, co musí udělat, ale že se také všichni za deset let mohou potkat ve vězení, protože válku s teroristy nelze vést úplně čistě a podle pravidel.

Politici samozřejmě nesmí „politizovat“ činnost tajných služeb. To bychom se dostali mimo rámec civilizačního okruhu, k němuž se hlásíme. Za nefér ale také považuji snižování významu jejich práce, s nímž se čas od času setkáváme.

Zdá se, že tu chybí takové ty neformální vazby, které ovšem znám jen z britské špionážní literatury, kdy by se soudce sešel se zástupcem tajné služby (samozřejmě spolužákem z elitní soukromé školy) v pánském klubu, kde by si to diskrétně vysvětlili...

Také si nedovedu představit, že by se například BIS stala orgánem činným v trestním řízení. Ale myslím si, že spolupráce s policií či zastupitelstvím není bezzubá.

Screening internetu. Všudypřítomné kamery (které ovšem FBI přivedly v Bostonu na stopu), odposlechy, uchovávání dat z telefonních hovorů... To může policii pomoci, ale může to mít také negativní důsledky. Jeden pro naši osobní svobodu a jeden pro způsob práce bezpečnostní složek, které se až příliš spoléhají na nejrůznější databáze a elektronické systémy na úkor práce v terénu.

Dilema svoboda kontra bezpečnost je jednou ze stěžejních otázek dneška. Je to dáno i tím, že v dnešním světě téměř každý po sobě nechává zřetelnou elektronickou stopu. Pokud se tedy nevzdá chytrého telefonu či platební karty...

Ono to má ještě jeden efekt, který nemusí vadit obyčejným lidem, ale je smrtící pro každého, kdo se chce veřejně angažovat. V okamžiku, kdy víte, že někdo může vytáhnout fotku z Facebooku před dvaceti lety, jak zvracíte do záchodu, tak to dramaticky omezuje ochotu lidí se veřejně angažovat. Nebo se vytáhne, že máte v e-mailu vtip o cikánech. Nebo že jste si prohlížel lechtivé obrázky. A to ve společnosti, kde všichni víme, jak se hrálo s odposlechy a jejich cílenými úniky do médií. Vždyť v Praze vládne paranoia, každý druhý poslanec se při rozhovoru ošívá, že je odposloucháván...

U poslanců bych to někdy viděl v rovině dokazování si vlastní důležitosti.

Pokud se na to díváme prizmatem současných odpovědí na terorismus, tak bychom se dočkali bezpečnostních rámů při vjezdu na benzinky

Hledat to měřítko pro míru bezpečnostních opatření je složité. Pokud máme pocit, že se u nás nemůže nic závažného stát, jsou pro nás zbytečným „opruzem“. Došlo-li by nedej bože k teroristickému útoku, pohled by se rychle obrátil. Sám jsem to poznal v Londýně, kde jsem byl krátce po útocích, a vím, s jakou trpělivostí lidé přijímali zvýšenou kontrolu. 

Matyáš Zrno

Lidové noviny, 27. 6. 2013, rubrika: Orientace, str. 6

Štítky
Osobnosti: Zdeněk Bezecný
Témata: Armáda a obrana
Chcete ZNÁT nejnovější TOP zprávy?
odebírejte náš
newsletter
TOP 09
Děkujeme