Chalánková: Prosadila jsem vyšší odměnu pěstounům

Před Velikonocemi poslanci s posvěcením ministryně Marksové schválili můj návrh na vyšší odměny dlouhodobým pěstounům. Jako jeho autorka bych měla mít radost. Zvýšení odměn dlouhodobým pěstounům je však jen dílčím pokusem napravit neutěšenou situaci v ochraně ohrožených dětí, která zůstane po této vládě a končící ministryni Marksové. 

Je smutné, že ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a s ním spřízněné organizace se vyčerpávaly především různými kampaněmi. Jednou žádaly automatický zákaz dětských center pro nejmenší děti, podruhé volaly po sloučení všech zařízení na pomoc opuštěným dětem pod střechu MPSV. Při pohledu na současnou slabost ministryně Marksové při řízení ministerstva jsem ráda, že se jí to nepodařilo. 

Především se začíná ukazovat, že nevyšla sázka na upřednostňování pěstounské péče na přechodnou dobu. Jistě má své místo v systému pomoci ohroženým dětem, ale opravdu jen tehdy, kdy je to pro děti správné řešení. V ideálním případě pak přichází návrat do původní rodiny nebo adopce, což dříve lidsky přívětivě a hlavně profesionálně probíhalo v rámci práce dětských center. 

Přestože dnes přechodným pěstounům a tzv. doprovázejícím organizacím tečou nemalé peníze, praxe ukazuje, že mohou pomoci jen omezené skupině dětí. Není výjimkou, že děti u přechodných pěstounů zůstávají mnohem déle, než by měly, s nejistým osudem a budoucností. Na některé přechodné pěstouny je dokonce vytvářen tlak, aby si dítě nechali raději v trvalé pěstounské péči – což ne každý z nich chce. 

A ano, naplňují se slova těch, kteří před upřednostňováním tohoto dočasného typu péče varovali – děti současně začínají v systému cestovat, aniž by našly trvalé rodinné zázemí. Některé se přesouvají k jiným pěstounům, vracejí se do ústavů (co pak, až nebudou?) anebo zpět do vlastních rodin, přestože jim v nich hrozí nebezpečí. 

Na rizika pobytu dětí u přechodných pěstounů dlouhodobě upozorňují i psychologové, například ti sdružení v Českomoravské psychologické společnosti. Dítě si potřebuje vytvářet vazby a k tomu je rodinné prostředí nejvhodnější. Jenže u přechodných pěstounů platí, že tyto vazby budou dříve či později opět zpřetrhány. 

Vnímám proto argumenty psychologů velmi vážně, protože do někdy těžce zkoušené dětské dušičky vidí nejlépe. A nerozumím tomu, proč ministerstvo jejich názorům nenaslouchá a proč mnohem rázněji nezačalo podporovat dlouhodobé pěstouny, kterých je naopak nedostatek. Pořádek bohužel nepanuje ani ve financování. Mnohým obcím zůstaly ležet na účtech bez využití peníze, které dostávají formou státního příspěvku na výkon pěstounské péče. Na rozdíl od nich nevládní organizace obvykle čerpají beze zbytků. Ani u nich není vše v pořádku. Do systému se totiž zapojily desítky organizací, jejichž kvalita kolísá region od regionu. Pomalu proto směřujeme k tomu, že péče o ohrožené děti nebude mít jednotné standardy. 

Situaci by vyřešily akreditace, které by tyto organizace musely získat. Jenže systém akreditací nebylo MPSV schopné vytvořit, a tak se kvalita doprovázejících nevládních organizací řídí obvykle kvalitou seminářů, které zorganizovaly jiné doprovázející nevládní organizace. 

Neziskový sektor také stále častěji přetahuje do svých řad sociální pracovníky a zaměstnance státu. Ministerstvo tak pomalu přepouští péči o ohrožené děti privátnímu sektoru. Zatím je snad ve většině případů veden dobrými úmysly, a nikoliv finančními benefity. I to se ale může časem změnit. Svou kritikou neobjevuji Ameriku. Na rostoucí problémy v ochraně ohrožených dětí po celé volební období upozorňuje sněmovní pracovní skupina pro náhradní rodinnou péči. 

Rozhodli jsme se – a pracujeme bez ohledu na politickou příslušnost – posoudit dopady dřívější novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí a navrhnout úpravy. Už v roce 2015 jsme žádali statistické údaje, které mapují počty dětí umisťovaných do náhradní rodinné péče a jejich další cestu v systému. Ministerstvo je neumí doložit. 

Problémů je přitom mnohem víc. Ve světle těchto faktů nemám důvěru, že vedení ministerstva je v tuto chvíli schopno koncepčně měnit systém péče o ohrožené děti. Jedno vím ale jistě. Žádná černobílá propaganda dětem v nouzi nepomůže.