Chalánková: Odebrání dětí rodině Michálkových je složité právně i lidsky

Jak se podle vás staví český stát a české úřady ke kauze Michalákových, kterým norské úřady neoprávněně odebraly dvě děti, i když se neprokázalo, že by byly zneužívané či že by trpěly nepřiměřenými tělesnými tresty? Mohly by české úřady pro ně udělat víc?
Já doufám, že pro ně udělají víc. Právě proto na ně apeluji a přednesla jsem své interpelace na premiéra Sobotku, ministryni práce Marksovou, ministryni spravedlnosti Válkovou, ministra zahraničí Zaorálka a ministra pro lidská práva Dienstbiera. Ty odpovědi byly odlišné i kvůli zaměření jednotlivých rezortů. Ale bylo z těch odpovědí a následné diskuze zřejmé, že v této věci spolu nespolupracují. Já věřím, že se tato situace změní a začnou jednat společně a budou hledat společnou cestu. Ta ale nebude jednoduchá. Jedná se totiž o složitý právní i lidský problém a příběh.

Nebylo by vhodné iniciovat na diplomatické mezinárodní úrovni s těmi státy nějaké dohody, že v případě, že by ten cizí stát dítě rodičům odebral, tak by dítě šlo do jurisdikce českého státu, a děti, které mají české občanství, by se vrátily zpět do České republiky? Snad nejsme nějakou zemí třetího světa, aby norské či anglické úřady musely české děti brát z jurisdikce českého státu?
To je ta věc, na kterou jsem upozorňovala ministra zahraničí Zaorálka i ministryni spravedlnosti Válkovou, kdy se jedná o typický příklad střetu jurisdikcí. Tedy o střet norského práva, které Norsko uplatňuje vůči svým občanům, a českého práva. My se můžeme opřít o to, že Michalákovi jsou českými státními příslušníky, a proto žádáme, aby se postupovalo podle českých zákonů. Navíc je fakt, že Norsko není signatářem haagské úmluvy o vzájemném uznávání soudních rozhodnutí v těchto věcech. To znamená, že rozhodnutí norských soudů v těchto věcech bychom nemuseli a neměli přijmout.

Jak by se mělo dál postupovat? Vyvíjet nějak tlak na norskou či naši vládu?
Tlak se snažím vyvíjet. Interpelace jsou tím nástrojem, který já jako poslankyně mohu využít. Pan premiér Sobotka přislíbil, že Poslanecké sněmovně předloží audit činnosti všech jednotlivých ministerstev v této věci a věřím, že nám předloží informaci o krocích, které má v plánu učinit, aby se situace těch nešťastných dětí a rodiny vyřešila.

Ten problém juvenilní justice se týká i dalších států, například Velké Británie či Finska a Německa. Neměla by Česká republika řešit tento problém v rámci obrany zájmu českých občanů více systematicky? Například, aby český stát upozorňoval české občany na ta možná rizika, kdy můžou přijít o své děti? Protože řada lidí si to neuvědomuje a myslí, že když je Spojené království v Evropské unii, tak jsou chráněni, a řada lidí nepředpokládá, že by se třeba i Norsko takhle chovalo...
Ano. Strašně důležitá je informovanost o praxi jednotlivých států. Ta osvěta je nutná a je důležité, aby čeští občané měli informace o systémech sociálně-právní ochrany v těchto zemích, kam hodlají vycestovat s dětmi.

Nehrozí podobná praxe juvenilní justice, jako funguje ve Velké Británii, Norsku a jinde, i v České republice? Byl u nás přijat zákon o pěstounské péči, kdy z pěstounství se stává vlastně zdrojem obživy a svým způsobem byznys. Další věc je, že jsou případy, že děti jsou u nás odebírány i na základě sociálních důvodů, kdy mají rodiny sociální problémy. Čili zda není nebezpečí, že se u nás stane z odebírání dětí byznys a svým způsobem obchod s dětmi jako v Anglii... A za druhé, zda je správné odebírat děti kvůli sociálním problémům – jestli by se nemělo těm rodinám spíše pomoci.
Začnu tou druhou věcí. V zákoně je napsáno, že děti se ze sociálních důvodů odebírat nesmějí...

Ale děje se to...
Ano, takové případy se staly. Z mého pohledu pediatra říkám, že někdy bývají ty příčiny smíšené. Bývá to kombinace všech možných příčin od sociálního zázemí či zdravotního postižení dítěte či schopnosti péče rodičů o dítě. To je velmi složitá problematika. Věnovala jsem jí celý seminář, který se konal 12. května na půdě Poslanecké sněmovny. Tuto problematiku vnímáme za velmi citlivou a zásadní, a tak jsme se rozhodli sestavit pracovní tým, který bude analyzovat a snažit se opravovat tu legislativu, která je v této oblasti přijatá a přijímána, a poukazovat na problémy, které hrozí. Na podzim chceme udělat k této věci další seminář.

A hrozí tedy u nás něco jako v zahraničí?
Problém je, že v zákoně jsou ty jednotlivé paragrafy velmi obecné. Takže my pak musíme sledovat a monitorovat tu praxi rozhodovacích orgánů sociálně-právní ochrany dětí, rozhodovací praxi úřadů a metodické pokyny ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí. Toto už je úřednický výkon státní správy. Dříve bylo zvykem, aby se k tomu vyjadřovali odborníci z řad lékařů a psychologů, ale dnes jsou tito odborníci často odstavováni na druhou kolej a rozhodování běží po úřednické linii. Co tím sledují, nevím, ale rozhodně to není šťastné právě vzhledem k těm dětem. Úředníci v oblasti sociálně-právní ochrany dětí mají poměrně velkou moc, i když o svěření dítěte do náhradní péče rozhoduje soud a měl by rozhodovat velmi rychle. Ale ty úřednické orgány posuzují úroveň péče v té rodině a mají hájit práva dítěte. Čili tam mají dvojí roli a je otázkou, jak upravit jejich činnost.

Existuje i jakási dočasná pěstounská péče. Nebylo by lepší, aby zůstaly děti někde trvaleji, aby se stále nestěhovaly někam jinam? Také se stává, že pěstounské rodiny dítě chvíli mají, ale pak se o něj z nějakých důvodů odmítnou starat. Neměly by mít povinnost se o to dítě starat, když už za to dostávají peníze?
Jsem určitě pro to, aby dítě vyrůstalo ve stabilním prostředí, které mu dá odbornou péči. Máme tady za dlouhá léta vybudovanou odbornou síť pomoci dětem. Je to věc odborná, protože řada těch dětí si nese nějaké trauma, ať sociální či zdravotní. Takže nelze to řešit amatérsky, byť v dobré víře. A stabilita prostředí je velmi důležitá. Aby se děti stěhovaly z jedné pěstounské rodiny do druhé, to je přesně to, co je špatně. Pěstounská péče na přechodnou dobu má finanční ohodnocení poměrně lepší než pěstounská péče dlouhodobá. Určitě je velmi traumatizující věc, pokud se děti nemohou třeba po šesti měsících či roce vrátit do vlastní rodiny a jsou v další pěstounské rodině.

Ve sněmovně konkrétně ke kauze Michalákových proběhly interpelace a debata. Nebojíte se, že by kauza mohla nabrat politický rozměr? Například při hlasování o odmítnutí odpovědi na interpelaci hlasovala proti usnesení koalice. Nemohla by politizace celé věci blokovat řešení té situace? Nebo věříte tomu, že premiér Sobotka udělá maximum, aby hájil české děti a české občany?
Já jsem přišla s vírou, že se tento problém nebude politizovat, takže jsem i své kolegy upozorňovala, že bych byla velice nerada, aby se tato záležitost politizovala. V minulosti někdo něco učinil či neučinil, ale hlavně je potřeba to vyřešit a konat dál. Děti jsou odebrány delší dobu a čas ubíhá velice rychle. Ale pak se může stát, co se stalo i v minulosti, že norské rozhodovací orgány řeknou, že děti si tam už zvykly a že už je nevrátí, protože by to pro ně nebylo dobré. To by bylo hrozné, kdyby se toto stalo. Proto je nutné, aby se to nepolitizovalo. Péče o dítě a zájmy českých občanů přece nemají být politickým střetem pravice a levice, ale měl by tam být stejný zájem a koordinovaný postup. Bohužel i debata ohledně toho se velmi zpolitizovala. Bylo to velmi nešťastné. Ta maminka jednání sněmovny sledovala a viděla to. A hlasovat jenom na základě příslušnosti k politickému klubu v takovéto záležitosti není dobré.