Chalánková: Děti mají znát svůj původ a rodiče

Kampaň za adopce dětí homosexuály přitvrdila. Soudím tak podle palby dopisů ve své mailové schránce i doprovodné mediální masáže. Jako poslankyně mám prý podpořit projednávání zákona, který by umožnil při osvojení dítěte do svazku dvou homosexuálů či lesbiček. Dopisy jsou si podobné jak vejce vejci, shrnout se dají do hesla: chceme svá práva, chceme děti. Ráda bych odpověděla veřejně. 

Respektuji menšiny, a to jakékoliv. Protože ve slušné a demokratické společnosti se menšiny respektují. Neznamená to ale, že stát má automatickou povinnost menšinám kompenzovat to, co je činí odlišnými. A už vůbec ne v tak citlivé oblasti, jako je zrození života a výchova dítěte. Zákon proto nepodpořím. Lobby za práva homosexuálů navíc permanentně lžou veřejnosti. 

Ještě před pár lety se její protagonisté dušovali, že uzákoněním registrovaného partnerství jejich požadavky skončí. Dnes chtějí děti, zatím prý jen ty od biologického rodiče po rozvodu. Nikdo se příliš nepídí po tom, kde je v takových případech druhý biologický rodič a proč nestačí institut blízké osoby, který je v legislativě zakotven už dnes. Samozřejmě je to celé podvod. Stačí si přečíst zmíněné dopisy. Pravým cílem zákona je otevřít dveře k zakázkové výrobě dětí na klinikách. Ano, ta může teoreticky probíhat už dnes a každý, kdo má v dané komunitě známé, to dobře ví. Tato praxe ale zatím nebyla posvěcena státem, a tak by to mělo zůstat.

Nechci však propagátorům duhových rodin křivdit. Prý chtějí také zachraňovat opuštěné děti z dětských domovů. Jenže i tenhle argument kulhá. Dětí, které mohou být dány do adopce, je jako šafránu a čekají na ně dlouho i normální heterosexuální rodiny. Napadlo někoho, co se stane, když se mezi zájemci sejde jedna běžná a jedna „duhová“ rodina? Nezaděláváme si na diskriminační žaloby, pokud by snad jako první byla uspokojena rodina s maminkou a tatínkem? 

Tlak na změny v pojetí tradiční rodiny není přitom výsledkem přirozené poptávky v české společnosti. Je k nám ve značné míře importován s pomocí štědře financovaných a ideologicky zabarvených projektů ze zahraničí. Stranou diskuse přitom zůstává to podstatné. Co přesně se stane, když převrátíme tradiční rodinu naruby? Můžeme jen hádat, co bude dál. Opravdu je tak nereálné, že za pár měsíců přijdou požadavky na zrovnoprávnění rodin, kde figurují tři „rodiče“? A co třeba svazky dvou párů, jednoho lesbického a jednoho homosexuálního, které si pořídí dítě společně? Jaké to bude mít důsledky pro společnost? A jaké právní a ekonomické dopady? Nerozvrátíme spolu s tradiční rodinou náhodou i celý sociální systém? A kde je zájem dítěte? 

Ale zpátky k zákonu, který jsme zdědili po ministru Dienstbierovi. Pokud se o něm skutečně povede debata, neměla by se utopit v detailech. Jde tu o mnohem víc, o základní hodnoty. Jde o rozhodnutí, zda budeme na dítě dál nahlížet jako na dar a plod lásky mezi mužem a ženou a zda budeme nadále chránit jeho právo znát rodiče a svůj původ. Anebo dítě začneme považovat za věc a nárokovou položku, v horším případě za zboží. A o tom se tedy musí vést důkladná debata napříč celou společností, protože takové rozhodnutí ji navždy a nevratně změní. Rozhodně by to neměli dělat pod tlakem několika nevládních organizací poslanci pár měsíců před volbami.