Předhazují-li odpůrci Karlu Schwarzenbergovi, že je cizák, nemohou být dále od pravdy. Už jeho děd Karel V. byl uznáván jako jedna z nadějí české politiky. České dějiny, stát i české naděje byly celoživotním tématem jeho otce Karla VI. Syn pak romantické vlastenectví i vášnivé zabývání se českým státem převzal.
V předvolební kampani bylo rodinou Václava Klause zpochybněno češství rodiny Karla Schwarzenberga. Když už se tak stalo, je povinností historiků, kteří se Schwarzenbergy přímo zabývali, se k tomu vyjádřit na základě historických pramenů. První zprávy o rodině Schwarzenbergů se objevují ve 12. století v oblasti Franků (dnešním Bavorsku), kde dodnes stojí zámek (dříve hrad) Schwarzenberg. Do českých dějin vstupuje rod trvale až ve druhé půli 17. století ziskem panství Třeboň, jež se stane prapočátkem jihočeské domény. Během 18. a 19. století Schwarzenbergové mohutně dotvářejí podobu jihočeské krajiny a společnosti (romantické přestavby zámků Hluboká a Orlík, rozhledna na Kleti, Schwarzenberský plavební kanál, jihočeské zemědělské a lesnické školství atd.).
To všechno má co činit s českou kulturou v širším smyslu kultivace země. V ní působí Schwarzenbergové jako typičtí představitelé „zemského vlastenectví“, které převládalo v celoevropském pojetí národní identity dříve, než se v romantismu zrodilo vlastenectví vázané na jazyk. Člověk cítil s tou zemí, kde byl usazen, i když pocházel odjinud a i když třeba nevládl dokonale jejím jazykem.
Dva příklady za všechny – britská královská rodina je přece původem německá, švédská královská rodina zase původem francouzská, a přece jsou svými národy dávno chápány jako „domácí“, jako symboly národní identity.
A nebyla to věc jenom šlechty. Což i dnes v českých zemích nežije množství lidí, jejichž kořeny jsou německé, slovenské, polské, maďarské, židovské, ruské a kdovíjaké ještě?
Epocha národního obrození však přinesla důraz na jazyk. Reakce Schwarzenbergů souvisela s tím, kde jejich sídla ležela. Hlubocko-krumlovská větev sídlila v těch částech jižních Čech, které byly tehdy dvojjazyčné. Proto její členové, pokud žili v Čechách, zachovávali přísnou českoněmeckou dvojjazyčnost.
Příkladem je kardinál Bedřich Schwarzenberg, který byl sice šlehnut Havlíčkovým dnes často citovaným epigramem (Zle, matičko, zle! Švarcenberci zde...), který se však zasloužil o blahořečení Anežky Přemyslovny a jehož pomník od Myslbeka stojí v chóru svatovítské katedrály. A druhá část epigramu se týká Felixe Schwarzenberga, rovněž člena hlubocké větve, ne za to, že je „málo Čech“, ale že je představitelem konzervativní politiky po potlačení revoluce roku 1848. Felix byl nenáviděn svorně liberály jazyka českého i německého.
Orlická větev však sídlila na vysloveně českojazyčném území. Proto během první půle 19. století došlo k jejímu i jazykovému počeštění. Podle rodinné tradice se o to zasloužil vlastenecký kněz František Sláma Bojenický, zámecký kaplan na Orlíku. Jeden z chlapců jím vychovaných, Bedřich Schwarzenberg, vyjadřoval sympatie k českému národnímu hnutí a za bachovské reakce nosil na protest zakázanou hůl „žižkovku“.
Vstup do české politiky však roku 1859 odmítl, právě s poukazem na to, že neumí ještě dost česky. Jeho synovec Karel III. Schwarzenberg už do české politiky vstoupil: téměř čtvrt století byl poslancem českého zemského sněmu a jednou z hlavních postav české „státoprávní“ šlechty, úzce spolupracující s politiky staročeské strany v čele s F. L. Riegrem. Proslul výrokem, že bude hájit českou věc „až do hrdel a statků“.
Jeho syn Karel IV. ho ve vlastenectví následoval. Dostal se však do konfliktu s mladočeskými liberály ve sporu o Jana Husa. Nešlo tedy o to, že by byl tento Schwarzenberg pokládán za „málo českého“, ale o to, k jakým tradicím se moderní česká společnost má hlásit. Neboli Karel IV. byl osobností konfliktní.
Zato jeho syn Karel V. byl uznáván jako jedna z nadějí české politiky dokonce i těmi českými autory, kteří jinak šlechtu viděli velmi kriticky, konkrétně Josefem Holečkem. Karel V. však zahynul v první světové válce a jeho smrt oplakal básník Adolf Heyduk.
Názory Karla VI. Schwarzenberga, syna oplakaného Karla V. a otce dnešního prezidentského kandidáta, známe podrobně díky tomu, že napsal množství textů odborných i publicistických, i díky jeho deníkům. Ty jsou psány prvotně česky. Vyskytují-li se tam jiné jazyky, je to nejčastěji latina, občas ruština či francouzština. Němčina nikdy, neboť Karel VI. se cítil být nejen „zemským vlastencem“, ale právě vlastencem i jazykově českým. Jeho češství dokonce zahrnovalo i slavjanofilii: Karel VI. byl vášnivý rusofil a malíř ikon.
Šlo však o to, jaké to bylo češství. Karel VI. vzhledem k rodové tradici i k tomu, že na pražské filozofické fakultě (odkud se mimo jiné znal s Alicí Masarykovou) byl žákem národně konzervativního historika Josefa Pekaře, preferoval katolickou, konzervativní tradici, zdůrazňující víc kontinuitu národního života od středověku po současnost než diskontinuitu revolucí a převratů. Politické poměry první republiky se mu nelíbily – jako mnoha intelektuálům a mladým radikálům zleva i zprava. Ještě jako student tudíž vstoupil do Vlajky, tak jako jiní do KSČ.
Prvorepubliková Vlajka bylo hnutí nacionalistické, vymezující se proti kapitalismu, marxismu a německému nacismu. S pozdější protektorátní Vlajkou pronacistickou a udavačskou měla společný téměř jen název a Karel VI. s ní neměl společného vůbec nic.
Což neznamená, že tato první Vlajka byla z pozdějšího pohledu dějin hnutí „nevinné“. Mísil se v ní zmatený radikalismus mladých pravicových studentů, toužících po utopické proměně společnosti podle středověkých rytířských ideálů, s xenofobním nacionalismem, hulvátstvím a antisemitismem jiných členů, toužících po proměně Československa v autoritářský národní stát. Měla-li by být tato Vlajka přirovnána k něčemu dnešnímu, pak k hnutí D. O. S. T.
Z deníků plyne, že Karel VI. postupně zjišťoval, že se ocitl ve špatné společnosti. Píše si: „Nelze říci, že by tito kluci představovali velmi impozantní roj osvoboditelů.“ Nebo: „Myšlenková změť všude strašná.“
Koncem roku 1937 přestal do vlajkařských tiskovin psát. Tuto svou mladistvou trapnou epizodu však z mysli nevytěsnil. Naopak, vzal si z ní hořké poučení, kudy cesta společenské nápravy určitě nevede, a příležitostně na ni kajícně vzpomínal. Máme-li učinit paralelu k těm českým intelektuálům, kteří v mládí prošli zkušeností naivního komunismu, Karel VI. se choval spíše jako Pavel Kohout než jako Milan Kundera. K hříchu se přiznával a před podobnými radikalismy napříště varoval.
Na podzim 1938 si vzal jiné poslání. V době nejvyššího ohrožení republiky vystoupil jako jeden z mluvčích české aristokracie, která právě teď manifestuje své vlastenectví. Tehdy zformuloval text prohlášení věrnosti české šlechty společné zemi v jejích starých, neporušitelných hranicích a spolu s dalšími zástupci starých rodů jej 17. září 1938 na Hradě předal prezidentu Benešovi.
Po Mnichově a Benešově abdikaci o něm právě proto začala některá média spekulovat jako o možném Benešově nástupci. Politická reprezentace však vybrala méně kontroverzního Háchu. Tomuto Háchovi Karel VI. nese v září 1939 druhé prohlášení české historické šlechty, zformulované jeho bratrem Františkem. Toto prohlášení je ještě významnější než prohlášení první, neboť signatáři se dobrovolně přihlašují k českému národu – v době, kdy by mohli nahlásit národnost německou a kdy jim z tohoto aktu plynou jen a jen rizika.
V téže době Karel VI. sestavuje v národně obranném duchu knihu Obrazy českého státu (1939), dokumentující kontinuitu české státnosti. Kniha se stala jedním z vlasteneckých bestsellerů protektorátu, než byla nacisty zabavena. V květnu 1942 uvaluje říšský protektor Reinhard Heydrich na majetek obou větví rodu nucenou správu. Heydrichův dopis Martinu Bormannovi praví, že „Schwarzenbergové (…) patří k oněm intelektuálním štváčům, kteří nám s využitím svých německých jmen a šlechtických kontaktů obzvláště škodili, zvláště pokud jde o špionáž. (…) Předmět, kterým zdůvodňuji svůj výnos, je ono prohlášení věrnosti, které tito aristokraté 17. září 1938 adresovali jménem české šlechty Benešovi“.
Hlubočtí příbuzní jsou na tom ještě hůře, Adolf odchází do exilu, Jindřich je uvězněn v Buchenwaldu. V dubnu 1945 Karel VI. ustavuje v Čimelicích ilegální národní výbor, na počátku května vede v kraji povstání proti okupantům (zatímco bratr František bojuje na pražských barikádách), za což je po válce vyznamenán. Dochována je fotografie, na které mu blahopřeje tehdejší ministr obrany Ludvík Svoboda. Ve svém kraji je sice ctěn, ostatně působí i jako předseda Místního národního výboru v Čimelicích, komunistická propaganda však už začíná proti němu štvát. Po puči roku 1948 odchází do exilu. Jediný člen rodu, který neodešel, Karlův strýc Arnošt, skončí v komunistickém žaláři.
V exilu Karel VI. pracuje jako archivář (neboť jeho větev nemá mimo Československo žádný majetek) a profiluje se jako historik. Odborné texty píše do akademických časopisů, jak je třeba – anglicky, francouzsky či německy. Publicistiku však píše téměř jenom česky, pro obec českých exulantů, roztroušenou po celém světě. Mluví v ní o různých dílčích tématech, ale vždy o hlavním tématu svého života: o českých dějinách, o českém státě, o českém údělu, o české naději. Konce komunismu v Československu se nedožil, zemřel tři roky před jeho pádem.
V této tradici byl tedy vychován i Karel VII., finalista nynější volby prezidenta. Od otce převzal ono až romantické vlastenectví i vášnivé zabývání se českým státem i onu pečlivou, starosvětskou češtinu, plnou slov již pozapomenutých, ale ne nesprávných (berně ve významu daně apod.).
Protože však každý musí projít aspoň trochu generační vzpourou, vůči svému otci se Karel VII. v některých věcech vymezil. V jeho případě jde hlavně o otevřenost vůči moderní kultuře, se kterou se Karel VI. nesnášel. Karel VI. miloval Jiráska a Březinu a přátelsky si dopisoval s manželkou Františka Halase, ale přiznal se jí, že Halasovy básně jsou na něj příliš avantgardní.
Karel VII. naopak má slabost pro věci současné i velice provokativní: v architektuře Kaplického, v poezii underground a speciálně Ivana Martina Jirouse, dlouholetého přítele. Ve středisku exilové a samizdatové české literatury, zřízeném v osmdesátých letech na zámku Schwarzenberg, však díla žádných autorů podle svého vkusu nediskriminoval, vědom si toho, že vkus je jedna věc a zodpovědnost druhá.
O autorovi
Martin C. Putna
Přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Kromě jiných témat se zabýval dějinami rodu Schwarzenbergů, zvláště osobou Karla VI. Vydal komentovaný výbor z jeho textů s názvem Karel VI. Schwarzenberg: Torzo díla (2007). Spolu s M. Gažim a Z. Bezecným připravil kolektivní monografii Schwarzenbergové v české a evropské kulturní historii (2008).
Mladá fronta DNES, 22. 1. 2013, rubrika: Publicistika, str. 11
