Frekventovanou asfaltku na Slapy, kudy jezdím domů, potkala v minulých dnech velká změna. Na místo mnoha velkých a hlubokých děr je na ní stejný počet hrbolů. Větších než díry a vysokých asi jako byly díry hluboké. Na silnici jsou hlavně na jaře stovky cyklistů. Nezní to jako cesta k průšvihu?
Evropské porovnání ukazuje, že v bezpečnosti na silnicích patříme k nejhorším zemím v Unii (21. místo) a máme dokonce 4. nejvyšší meziroční zhoršení v nejtragičtějším ukazateli, počtech usmrcených.
Svést to vše na „policii pokutující nesmysly“ nebo „nastavení bodového systému“ je špatně, stejně tak jako v této situaci uvažovat o zvýšení tolerance k alkoholu. Jak se k bezpečnějším číslům dostat?
Jsou dvě cesty. Jedna snadná, stojící na víře, že „to díky štěstí vyjde za rok lépe“. Druhá je složitá, ale funguje. Pokud si totiž řekneme, že chceme zásadně snížit počet zabitých a zmrzačených lidí na silnicích, musíme si to odpracovat. A to v mnoha oblastech.
První je jistě kvalita komunikací a dopravních řešení. Zrovna na zmíněné silnici, kromě hlubokých děr a vysokých hrbolů, existují třeba „vražedné“ zastávky, a přechody umístěné před místy, kde stojí autobus. Cesta k více bezpečným silnicím vede proto například přes to, že na místech, kde je to nebezpečné, bude úprava změněna, třeba i stavebně. Tam, kde překročení rychlosti lidi opravdu ohrožuje, bude měřena. Zvýší se bezpečnost přejezdů a nebezpečí na komunikacích vznikající třeba ve formě výtluků či rozbitého značení bude vždy rychle odstraněno. Paradoxně, členství v Unii nám dalo stovky miliard i na tyto investice, a k tomu snadnou inspiraci „dobrých řešení jinde“. Něco se stalo, ale moc toho není.
Druhý problém je trochu filozofický. Mám pocit, že řadě lidí nedochází, že řízení auta na veřejné komunikaci v 21. století není cesta k vybití emocí, ale způsob dopravy, kterou všichni potřebujeme. Z toho musí plynout způsob chování lidí na silnici i (in)tolerance k těm, co s tím nesouhlasí. Kdo chce jezdit daleko za zákonnými limity a ohrožovat sebe i ostatní, nepatří na silnici, ale na závodní okruh či polygon (a jako entuziastický řidič doufám, že takovýchto míst přibude). Musíme si navíc uvědomit, že stárnutí naší populace není jen otázka penzí a lékařů. Ale i dopravy. Sedmdesátníků za volanty a osmdesátnic na přechodech či kráčejících po kraji silnice bude prostě valem přibývat. Přibývat bude i lidí, kteří nejsou na agresivní chování některých lidí v dopravě úplně připraveni, a ne vždy na něj stihnou reagovat. A i tito lidé mají samozřejmě plné právo (v rámci zákonů a pravidel) na silnici být. Pojem ohleduplnost tak nabude další rozměr.
Nedávno jsem statistiky zahrnující právě otázku seniorů na silnici viděl. Nebyl to pěkný pohled. A zřejmě existují i jednoduché statistiky ohledně míst s nehodami a rizikovými faktory. Ale využíváme vše, co nabízí? Právě lepší „vytěžení dat“ by jistě pomohlo směrovat investice tam, kde pomohou (neb peněz není nazbyt). A daly by i odpověď na otázku, do jaké míry souvisí tragické výsledky naší „silniční bezpečnosti“ se stále zhoršujícím se věkem aut. Nejde jen o „pevnost plechů“ a více jedu ve výfuku, ale stejně pevně je s věkem spjata bezpečnost. I kusé statistiky či zkušenost ukazují, o jak moc horší jsou dopady srážky auta „moderního“ a „obstarožního“ na posádku toho druhého. Pokud by se ukázalo, že tento faktor ve velké míře do tragických čísel vstupuje, což dnes nevíme, je na místě hledat kombinace politik (nejlépe motivačních), které povedou k posunu našeho autoparku směrem k větší bezpečnosti
Nakonec se dívám, že na pokuty a policisty na nepravých místech ani nedošlo, i když jsou součástí mixu, který by nás měl „dostat do Evropy“. Nepíši o něm proto, že se o něm píše skoro vždy, a přitom uvedené směry změn jsou pro potřebné zlepšení nejméně tak důležité.
Luděk Niedermayer, europoslanec TOP 09
Zdroj: Echo24, 11.4.2019
