Adamová: Velká dramata dvou malých mužů

Českou republiku ovládlo spojenectví dvou mužů, které zásadně ovlivňuje chod této země. Navzájem se potřebují a v mnoha ohledech představují to nejhorší v polistopadové politické éře.

První z nich je lídrem pouze pro dobré časy. Schovává se za vykalkulované fráze, které mu udrží širokou voličskou základnu, ale když jde do tuhého, zbaběle za sebe vystrkuje na veřejnost své podřízené. Druhý z nich vycítil šanci dostat se po třech dekádách od sametové revoluce k moci, které chladnokrevně využívá. Při poslechu jeho vět se kromě mrazení v zádech vrací normalizační šeď a dusno. Oba je spojuje minulost v StB, prospěchářství a neúcta k základním hodnotám, na kterých úspěšně vyrostla svobodná a demokratická Česká republika.

V časech vrcholu pandemie se Andrej Babiš schoval před národem, jelikož se ukázalo, jak chaoticky působí jeho rozhodování a vystupování. V době, kdy tomuto národu bylo nejhůř, místo rozhodného premiéra mluvili nerozhodní ministři, jejichž vyjádření si protiřečila navzájem. Nedělní „Čau lidi“ bylo směšnou ukázkou setrvačnosti marketingu, který už jenom paroduje sám sebe.  

Pojetí vedení státu v očích Andreje Babiše je však obecně pouze fiktivní hrou na úspěch. Pragmatický premiér nenabízí promyšlený leadership, tolik potřebný pro politika moderní demokratické země, která má ambici stát se jedním z lídrů vyspělé Evropy. Namísto toho účelově podněcuje to špatné v nás, když opakovaně lže, prokazatelně podvádí a v klíčových chvílích nedokáže vyvodit osobní zodpovědnost. Veřejně tak propaguje model nedotknutelnosti mocných, který reálnou politiku zrcadlí v nabubřelé papalášství. Docílil bezprecedentní situace, když dokázal přivést k moci komunisty, kteří, jak je jejich dobrým zvykem, v podobných chvílích příliš neváhají. 

V roce 2020 se navíc naplno ukazuje, jak paradoxní a zvrácená je role českých komunistů v domácí politice. Podpora velkostatkáře a oligarchy ze strany obránců dělnického hnutí ukazuje pravou tvář strany, které po roce 1989 chyběl dostatek soudnosti k tomu, aby se raději sama rozpustila. Místo toho komunisté vycítili svoji šanci, která jim byla nabídnuta. Předseda Vojtěch Filip nám v posledních dnech ukázal učebnicové hájení ruských zájmů v jazyce bolševické rétoriky. Jeho vyjádření o podpoře fašismu ze strany politiků z demokratických stran jsou pak vrcholem cynismu představitele strany, která má na rukou krev vlastních občanů. Zároveň nám připomíná, že v českém veřejném prostoru opravdu neexistuje nic jako laciný antikomunismus. 

Spojenectví obou mužů s prezidentem v zádech jasně ukazuje, že touha po moci a vlivu překoná jakékoliv ideály. Zažíváme období hodnotové vyprázdněnosti, kdy vedoucí představitelé této země říkají lidem pouze to, co chtějí slyšet. Na světě bezesporu existují těžší disciplíny, než je tato. 

Je nejvyšší čas podpořit nový styl politického vedení. Doufám, že další vláda již bude složena z lidí, kteří budou umět naslouchat, ale zároveň najít společnou řeč. Že to bude vláda, která se nebude opírat o hlasy zastánců strany, jejíž jméno by se v současné době mělo objevovat pouze v muzeu totality. Že to nebude vláda absolutních pragmatiků, jejichž základním kvalifikačním kritériem je umění přikyvovat, umění být loajální. Politická, ale i osobní odvaha musí být nedílnou součástí základní strategie každého, kdo se bude v příštím volebním období dívat na Prahu z oken Strakovy akademie. Slušnost, spolupráce, ochota říkat lidem v těžkých dobách nepříjemné pravdy a schopnost neschovávat se před zodpovědností posílí v konečném důsledky nás všechny. A takový je nejenom politický svět dalších let, kterého chci být aktivní součástí.