Když jsem loni vedl svoji kampaň proti přímé volbě – a za třiadvacet let v politice jsem jinou s takovým nasazením nevedl –, měl jsem k tomu tři hlavní důvody. Nepatřila mezi ně apriorní nechuť k přímé demokracii.
Třetím důvodem byla malichernost motivů k této závažné změně. Kdyby při poslední volbě před pěti lety nechyběl jeden ústavou předpokládaný zákon (o styku obou komor), byla by pravidla volby jasná a hned první den bychom zvolili Klause nebo Švejnara (myslím, že Švejnara) a večer bychom šli domů.
Špatné svědomí zákonodárců a rozhořčení veřejnosti vedlo ty první ke slibům, že už nikdy…, a po letech, rádi neradi, sliby splnili. Nemuselo to být, kdybychom ctili ústavu a nedovolili, aby nebyla kompletní (není dodnes).
Druhým důvodem byl respekt k tradicím. Jsme parlamentní republika, důvod ke změně – být republikou a la Sarkozyho Francie či Putinovo Rusko, ale i Obamova Amerika – jsem neviděl. Přímá volba je nakročením tímto směrem: logika vládnutí si postupně vynutí své.
První, hlavní důvod k odmítnutí přímé volby byl paradoxně osobní. Byl to Miloš Zeman. Tedy hrozba, že by mohl být zvolen právě on. Bude totiž chtít vládnout mnohem víc, než mu to pravidla parlamentní republiky a ústava dovolují. A on to, obávám se, dokáže! Za tu cenu, že ústava bude občas cárem papíru. Že se země bude ocitat na pokraji ústavní krize. Omezené pravomoci ho budou nesnesitelně škrtit.
Jak to, že on, za kterým stojí víc než polovina voličů, byť jen těch, kteří byli ochotni přijít ke druhému kolu voleb, a který je daleko nejchytřejší, bude muset dnes a denně srovnávat krok s vládou (a ne vláda s ním), s vládou, která má za sebou většinu nejspíše zase jen s odřenýma ušima? A v níž sedí nejen samí hlupáci, ale navíc i zrádci ze soc. dem., kteří ho před deseti lety potupně poslali z Hradu na Vysočinu? Zejména v zahraniční politice si bude Zeman dělat, co chce. A bude povolávat lid, aby se za něj postavil proti těm troubům ve Strakovce.
On se k roli „kinga“ cítí povolán, protože je chytřejší, sečtělejší a tedy i moudřejší než všichni ostatní. On, prosím, mluví v bonmotech, nebo si to aspoň myslí. Jsou sice otřepané, ale pronáší je se směšnou obřadností, abychom je, my natvrdlí, nepřeslechli a mohli je náležitě vychutnat. Jeho domýšlivost je bezbřehá a bezedná. Jeho ješitnost je naštěstí až směšná.
Ale to není to nejhorší. Myslím teď nejhorší nejen pro sociální demokracii: je mstivý. Jen jeden člověk, a že jsem jich v politice poznal, byl srovnatelně mstivý: Vladimír Mečiar. To jsou ti, kteří se k moci vracejí, nejen aby si zhojili zraněné sebevědomí, ale také proto, aby si to vyřídili se všemi, kteří je zradili. Teď jich bude mít několik ve vládě. Zrádci a ještě k tomu nevzdělanci!
Nechtěl bych být v kůži Bohuslava Sobotky: Miloš se už těší, jak si ho bude vychutnávat a Bohouš se svou monotónní dikcí bude už předem poražen… Mimochodem, kdo by mu určitě dokázal čelit, je Jiří Dienstbier.
A dovede lhát s tváří hráče pokeru. V době, kdy jsme si byli i politicky docela blízcí a mluvili jsme dlouhé hodiny o možnostech „historického bloku“ křesťanských a sociálních demokratů, nasadil do mého senátorského obvodu (ve volbách v roce 2000) jako kandidáta své strany Šloufa. Asi aby konečně získal imunitu.
Ptal jsem se ho, proč to udělal zrovna mně, když si v tolika věcech rozumíme. Opáčil, že o tom nic neví, že se to dozvěděl z novin. Pak, jako za jediným ze všech kandidátů své strany, za ním dvakrát přijel pomáhat mu v kampani. Šloufa jsem tenkrát porazil, takže když toto píši, nemám ani nejmenší potřebu pomsty. Zeman se ke Šloufovi jakoby nehlásí, zatlouká ho, ale svého času ho chtěl udělat senátorem.
Mohu mít sto a jednu výhradu ke Karlu Schwarzenbergovi, ale vím, že má v krvi, ať už je jakékoli barvy, rozpuštěnou úctu k právům. Nejen k těm starým právům, která „na vrchu za Břevnovem, v císařské oboře“ vyorávala kdysi „Čechie, máti naše drahá“, nejen k právům rodovým, ale také k dnešní ústavě. Patří to k jeho dobrému vychování.
Silný prezident se slabými pravomocemi musí se vyznačovat výjimečně dobrým ústavním vychováním. Zdrženlivost (tedy nejen v jídle a pití!) budiž jeho první ctností. Jinak nechť nás ochraňuje svatý Václav a všichni naši patroni.
Právo, 15. 1. 2013, strana: 6
