Bude to velký rozhovor...
Jděte do toho!
Souvisí s vaším přáním stát se prezidentem. Budeme trochu vzpomínat.
Ale já už mám krátkou paměť. Pamatuju si jen samé zbytečnosti.
Kdo a kdy vám nabídl místo státního úředníka, tedy šéfa kanceláře Václava Havla?
To vím přesně. Bylo to odpoledne 29. prosince 1989, bezprostředně po volbě prezidenta. Cítil jsem se poctěn, že jsem mohl být při volbě ve Vladislavském sále a pak na Te Deum v Chrámu svatého Víta, když za mnou přišel tajemník pana prezidenta a vzkázal, že mě Václav Havel zve na oběd. Poprvé jsem vstoupil do hradních místností - oběd byl sice mírné kvality, ale k mému překvapení to celé sloužilo jen tomu, aby Václav Havel nám každému přidělil práci. Během půl hodiny jsem se stal státním úředníkem.
Bez váhání jste přijal?
Samozřejmě že bez váhání. Když mě hlava státu vyzve, abych v rozhodujících okamžicích své zemi sloužil, nemůžu váhat. Mohl jsem říct jenom ano. Jiná možnost není, i když jsem tím byl velice překvapen.
Nebo potěšený?
Oboje. Znamenalo to ovšem úplnou změnu mého života. Musel jsem předat své pravomoci ve vedení našeho podniku a první, co jsem udělal, vzal jsem si dovolenou. Byl jsem dosud předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva a musel odjet do Bukurešti, právě tam vybuchla revoluce, místo abych si užil ten slavný Silvestr '89 v Praze. Teprve po několika dnech jsem se do úřednické práce na Hradě plně zapojil.
Jak dlouho jste znal Václava Havla?
Několik let. Ale nevídali jsme se, oba jsme byli sledováni, tak proč organizovat setkání čtyř policistů? Ale po čase mi Václav Havel vzkázal, že by se se mnou rád setkal. Přijel jsem z Vídně, setkali jsme se na Václaváku ve velmi lomozném lokále, to proto, že tam nelze odposlouchávat. Seděli jsme tam až do půl jedné v noci, teprve pak jsem musel vyrazit zpátky do Vídně, poněvadž v osm hodin ráno jsem tam měl jednání.
A vy jste řídil?
Jo, jo a bylo to bezvadný. Silnice byla prázdná, to bylo příjemný ježdění... Každý režim má své přednosti, ten náš předchozí měl málo dopravy. Takže jsem byl brzy v Mikulově na hranici. Tam to chodilo tak, že mě už kilometr před hranicí zastavili, musel jsem ukázat pas, a pak mě teprve pustili dál. A na vlastní hranici jsem musel čekat z nějak zásadních, mně neznámých důvodů - aspoň dvacet minut - a pak se objevil celník. Tento krásný zvyk jsem znal, takže jsem ihned usnul - to je o mně známo, že když chci, usnu vždy a všude. Probudilo mě bouchání na kapotu, abych otevřel kufr. Otevřel jsem dveře a slyším toho staršího, jak mladšímu říká: „To musí být nějakej potomek." Načež mu říkám: Potomci jsme všichni, otázka je koho! Tak se zarazil - musel být z jižních Čech, protože ihned kladl otázku, jestli jsem hlubocký nebo orlický. Říkám mu, že zásadně orlický, ale skrze svého strýce i hlubocký. Pak vidím jeho zkoumavý pohled na mladšího kolegu - asi přemýšlel, jestli je spolehlivý, nebo ne. Očividně došel k závěru, že ano, poněvadž mě pustil, aniž bych otevřel kufr. V osm už jsem byl na konferenci ve Vídni.
Vy jste byl na Hradě jen pár let.
Ano, jen první dva a půl roku. Když pan prezident odstoupil jako československý prezident, šel jsem samozřejmě taky, neboť když odchází hospodář, má ze dvora odcházet i čeledín.
Kdybyste ty dva roky jen tak nechal projít myslí...
... vidím báječný čas. Zaprvé, měnit zemi je něco překrásného. Zadruhé, všichni jsme byli opravdu plní idealismu. A do třetice, ta parta na Hradě byla doopravdy dobrá. Dodnes drží pohromadě. Bohužel už mezi námi nejsou všichni, není tu klíčový Jirka Křižan, toho strašně postrádám, odešel Olda Černý. Ale ti, kteří žijí, drží pohromadě - Michael Zantovský Věra Čáslavská, Eda Kriseová, Saša Vondra taky... S tím se stýkám - ne politicky, protože on patří k jiné straně a má jiné politické názory, ale co se toho starého společenství týká, to zůstává.
Ale odešel ten hlavní...
Václav Havel, náčelník už není.
Mně se po něm dost stýská.
Mně taky. Každému chybí. Letos jsem vůbec nemohl jet do Trutnova na festival. Asi se tam jednou znovu objevím, ale letos to byla moc silná vzpomínka na mé dva nejbližší: na Havla a na Magora. Oba během pár měsíců odešli.
Byli jste si hodně blízko?
To bych si netroufal říct. On byl pro mě vždycky šéf. Měl jsem před ním velkou úctu. Až do posledního okamžiku.
Kdy jste ho viděl naposledy?
Týden před smrtí. Byl u sebe v kanceláři, která byla v mém domě, když přijel dalajláma. Viděl jsem, že auto stojí před domem, jdu se tedy podívat, on tam ležel, přikrytý dekou, strašně mile mě pozdravil... Škoda ho.
Vy jste se rozhodl, že budete taky náčelníkem neboli prezidentem.
Nerozhodl. Jen o to budu usilovati. Je to v rukách voliče.
Nechal jste se před tím rozhodnutím zdravotně vyšetřit jako tehdy, než jste přijal místo ministra?
Proč myslíte, že jsem tady v lázních? Přece právě kvůli tomu, abych se dal do pořádku. Proto tady jsem už měsíc, a jak vidíte, vypadám poněkud jinač než předtím.
Kolik jste shodil?
To nevím. Dost. Ale hlavně se cítím naprosto změněný. Mám více síly, energie. Takže mi tu samozřejmě udělali testy a můj doktor mi řekl: Máte všechny znaky dlouhodobého a těžkého stresu. Pro mě žádné překvapení.
Jste trpělivý pacient?
Ale jo. Nikdo mě neobtěžuje, když nechci. Mám tu svatý pokoj. Na víkend jedu za rodinou na Murau, což je tak hodinu a čtvrt odtud. Ideální. Krásné jezero, překrásná krajina a neskutečná umělecká díla. Korutany bývaly ve středověku velmi bohatý kraj, ale jak upadl obchod s Benátkami, zchudly. Ale do 16. století, dokavad se celý obchod v Evropě točil kolem Benátek, vše, co šlo do Němec, do Polska, do Čech a Maďarska, šlo tudy. Tudíž z doby pozdní gotiky tu na neuvěřitelně odlehlých místech zůstaly krásné kostely. Tak jezdím na výlety a sleduju lokální politiku a vidím, že politická morálka je stejná jako u nás... Zkrátka se tu cítím jako doma.
Chodíte na houby?
Ne, na houby chodí dcera, letos bylo strašně hub. Vnoučata vlezla jen na kraj lesa a za chvíli přinesla celý koš hub. A já jsem pak seděl při rodinných obědech v Murau, na stole to vonělo houbami -a mohl jsem se na to jenom dívat.
Vy vlastně nejíte! To tedy muselo být peklo.
To tedy bylo peklo. Ani jeden hříbeček jsem neměl, víte, co to pro mě znamená? Dneska jsem měl jeden krajíček chleba s pomazánkou. A to musí pro dnešek stačit.
A to jste nám naplánoval večeři v hospodě, když sám nemůžete jíst?
Ano, poněvadž je to vynikající hospoda, opravdu vynikající, a já budu mít radost, až vás uvidím jíst. Vadit mně to nebude. Mě to prostě baví, jsem starej hospodskej. Zvu na večeře příbuzné a známé, vědí, že nejím, že se jen dívám, a je to krásné.
A pít?
Vodu, čaj, vodu, čaj. Večer si smím dát dvě sklenky, abych nepropadl úplné depresi. A vína jsou tu moc dobrá.
Umíte vařit?
Jo, tak trošku. Mládenecky. A baví mě to, někdy začnu vařit, když mám před sebou blbou práci. Vařením se pěkně odpoutám, když musím dbát na to, aby se nudle nerozvařily. Pak se na tu odkládanou práci soustředím mnohem lépe. Taky k tomu účelu dobře slouží, když pulíruju střevíce: Dvacet minut, půl hodiny - a pak se vrátím plný soustředění k podstatné práci.
Co myslíte, že by vám řekl váš tatínek na rozhodnutí kandidovat na českého prezidenta?
Asi by se převelice divil. Nesmíte zapomenout, že moji rodiče se narodili před první světovou válkou, za Františka Josefa blahé paměti. Otec byl nadšený československý vlastenec, důstojník, ženil se v československé uniformě. Měl by z toho asi i radost.
A byl by pyšný?
Nikdy jsem otce neviděl pyšniti se. Byl od přírody mnohem skromnější než já. Byl veliký vědec, historik... Ale na jednu věc hrdý byl-na povstání, ale... na co byl opravdu hrdý, bylo povstání na Čimelicku v roce 1945, které vedl a velmi rychle ovládl. Ale důležité věci z toho nám neřekl. Dozvěděl jsem se je, až když mi to vyprávěli Čimeličáci.
O jeho roli v tom povstání?
Ano, pan Gajgr mi vyprávěl, jak otec s řezníkem Veselým a několika sedláky založili bojovou skupinu, která byla připravena pro případ boje. Hlavní stan měli v rakovickém mlýně, kde Němci až 12. května podepsali kapitulaci německé armády. Hned potom tam měl otec poradu - a najednou slyší nějaký rambajs. Přišel k němu muž z jeho skupiny, zasalutoval a říká: „Naši kluci dole odebírají německým zajatcům hodinky..." Otec se vyřítil dolů, vytáhl pistoli a zařval, že neobhajoval čest československého důstojníka po celou válku proto, aby ji teď ztratil, řval, že zajatci jsou pod jeho ochranou, a kdo okamžitě nevrátí zajatcům vše, co jim patří, toho osobně teď zastřelí. Kluci z vesnice nikdy knížete pána neviděli tak rozčíleného, všechno vydali, zajatci se uklidnili a byl pokoj.
Uměl být takhle ostrý?
Právě že nikdy. Jen tenkrát, protože šlo o čest československého důstojníka, jestli rozumíte. Aby na poslední okamžikválky byli jeho zajatci okradeni, to ho tedy rozčílilo. Sám mi to nikdy nevyprávěl, dozvěděl jsem se to až od paní Dýbové.
Jak si váš tatínek představoval vaši kariéru?
Nijak, myslel asi, že budu klidně hospodařit v Murau. Od okamžiku, kdy mě adoptoval strýc Jindřich, se utvrdil vtom, že budu pečovat o lesy a hospodářství. O žádné jiné kariéře neuvažoval a do jeho smrti v roce 1986 se nic jiného nejevilo.
Ale to už jste přece předsedal Mezinárodní helsinské konferenci!
Což otec považoval za moje hobby. Jako je někdo jiný v mezinárodní šachové organizaci nebo v něčem takovém. Byl také už vážně nemocen.
A co by řekla maminka na vaše prezidentské angažmá?
Divila by se ještě víc.
Rozmlouvala by vám to?
Asi jo - tedy v době, kdy byla ještě mladší. Viděla dobře, že mám neodolatelnou slabost pro českou politiku, a byla proti tomu. Zažila celé dvacáté století, a tudíž hleděla na politiku dosti skepticky. Znala Churchilla i Honzu Masaryka, znala je všechny. Ale v posledních dvou letech jejího života jsem vypozoroval, že už ten boj vzdala, viděla, že mi není pomoci.
Nosil jste někdy uniformu?
Ani ne, možná skautskou. Skautem jsem byl fascinován vždycky. Uměl jsem nazpaměť Svojsíka a v okolí Orlíku byla spousta táborů skautů a skautek! Otec tomu hodně přál. Poslední táborák byl na břehu Vltavy - to bylo dojemné. Pamatuju, že jsme v létě 1948 šli s mojí starší sestrou na krásný táborák a zpívali typické písně pro tu dobu: Ach synku, synku, byli jsme strašně sentimentální, poněvadž jsme věděli, že je konec. No a přešlo víc než čtyřicet let, byl jsem s Václavem Havlem na hradu Budeč a najednou přijde taková starší paní a ptá se, jestli je možné, že jsem býval na Orlíku: Pamatujete ten poslední táborák? I jí bylo jasné, že opona padla.
To vám bylo deset - a už jste tohle věděl.
Tehdy dvacetiletý nevěděl tolik o sexu jako dneska desetiletý a desetiletý věděl o politice víc než dnešní dvacetiletý. To byl ten rozdíl, víte?
To je vtipný. Jakou jste měl přezdívku?
Víte, že už ani nevím? Asi normálně Karel, rodiče mi říkali stejně jako dědečkovi - Kary.
Mluvil jste o své kandidatuře na prezidenta také se svojí ženou, které by se to bezpochyby dotklo?
Samozřejmě, ale měla před lety tu těžkou nehodu a před třemi měsíci další operaci, která ji zase vrhla zpátky, takže je jasné, že něco jako první dámu dělat nemůže. Na hlavní události by ale ráda přijela. Pro ni je nejdůležitější, kromě dětí a vnoučat, její lékařské povolání. Vždycky provozovala svoji praxi a po nemoci přišla na to, že ztratila cit v prstech. Cit každý lékař potřebuje, proto začala budovat v Africe nemocnici, která opravdu dobře funguje, a k tomu v Rakousku pořádá semináře alternativní medicíny. Přestože vystudovala klasickou medicínu, přišla na to, že tato alternativní medicína má své vědecké opodstatnění. Takže se teď zabývá homeopatií, energetickými proudy. A já jí věřím. Vyléčil jsem si tak i boreliózu - antibiotiky to nešlo, homeopatií ano. Jsem v přírodních vědách laik, ale poslouchám věci moudrých, škoda že se v Praze alternativní medicíně věří tak málo nebo vůbec.
A co tedy řekla vaše paní na vaše přání stát se prezidentem?
Budiž řečeno k její cti, že jí nikdy nevadilo žádné mé bláznovství.
To vám gratuluju. Možná jste měl čas teď měsíc přemýšlet, tak se ptám: Pod jakým „praporem", heslem, by se neslo vaše prezidentování? Masaryk měl Nebát se a nekrást...
S tím jsme pěkně zatočili! V devadesátých letech jsme je zkrátili na Nebát se krást. A pak ještě Bát se nekrást - to v tomto tisíciletí. A já? Víte, asi bych si ponechal to staré Schwarzenberské rodové heslo Nil nisi rectum - Nic než právo. To by mi vystačilo.
V historii českých a československých prezidentů byste kopíroval kariéru prezidenta Beneše, který přešel z postu ministra zahraničí na Hrad.
Ano, to je sice pravda, ale přiznávám, že Beneš není můj nejoblíbenější.
Co mu máte za zlé?
Nic, jen myslím, že je to tragická postava. On byl typický příklad někoho, kdo umí být vynikající „druhý", a selhal, když byl „první". To zaprvé. A pak byla strašná ta jeho ješitnost, která ho vedla k pomstychtivosti. Projevila se i v jeho nešťastné cestě do Moskvy, kdy nás po Košickém programu čekala jen pekla. Nejsem toho názoru jako někteří, kteří ho považovali za největšího zločince - to on nebyl, byl jen příliš slabý, příliš ješitný.
Dejme tomu, že dospět na post českého prezidenta je vaše osudová cesta - našel byste ve svých skoro sedmdesáti pěti letech života momenty, které vás k tomu předurčily?
Určující bylo mé dětství. A pár momentů v něm, které si velmi dobře pamatuji. Když jsem například poprvé viděl svého otce v uniformě - to bylo během květnového povstání v Čimelicích, jak jsem vám před chvílí vyprávěl. Rodiče před námi mluvili o všem, věděli jsme dobře, kdo je nepřítel. Když jednou gestapo vyslýchalo naše rodiče, zavřeli nás děti do dětského pokoje, abychom něco nevykecaly. Úplně vidím, jak před zámek předjelo zelené auto, vystoupili muži v dlouhých kabátech. Taky se u nás objevili vojáci Rudé armády, byli u nás v Čimelicích ubytováni a byli to velcí kamarádi nás dětí. Matka k tomu měla námitky, neboť nás učili, jak se vrhá ruční granát. Rodiče mi taky sebrali revolver, krásný německý niklovaný revolver, který mně jako osmiletému věnovali.
Věděl jste, o co jde? Bylo vám deset let, když vešel v platnost ten podivný Schwarzenberský zákon...
Velmi. Do té doby jsme si užívali slávy otce - a najednou v novinách běžela diskuse o Schwarzenbergovi, strýci Adolfovi z Hluboké, kterému ten zákon sebral veškerý majetek. V novinách se nás zastal Ferdinand Peroutka, taky Jan Masaryk, ale ostatní s tím nadšeně souhlasili - s absurdním zákonem, který se týkal jen jedné osoby. Já jsem tu diskusi také četl. Domů chodily dvoje noviny - Lidová demokracie a Právo lidu. Pak přišel ten únor. Moje sestra musela se školou nastoupit na manifestaci na Staroměstském náměstí a vyslechnout tu scénku: Právě jsem se vrátil z Hradu...
Tušil jste - tak malý - že je vaše rodina ohrožena?
Bylo to nekonečně dlouhé léto roku 1948, matka nás neposílala do školy, nevěděla, jestli nebudeme muset narychlo odjet. Chodil jsem tedy na procházky údolím Vltavy, netuše, že už to nikdy neuvidím. Krátce předtím, to byl konec srpna, si mě matka povolala k sobě. Říkala, že je mi deset let, jsem už tedy teenager a dost velký na to, abych převzal zodpovědnost. Mluvila se mnou jako s dospělým: Vidím, jak to tady miluješ, jak tím žiješ, ale je velmi pravděpodobné, že o všechno přijdeme a budeme muset natrvalo odjet...
Takhle vás předem varovala?
A bohudíky za to varování. Všechna svá milovaná místa v Praze jsem si prošel a vědomě si je navěky zapamatoval. A pak -3. prosince 1948 - jsme opustili Orlík a odjeli do Rakouska. Bydleli jsme u babičky, která ovšem v roce 1953 zemřela. S tím mám spojenou jednu zajímavost. Byli jsme právě v Curychu, kde měla matka setkání s dlouholetou sekretářkou strýce Adolfa. Šel jsem koupit dorty do cukrárny a najednou slyším, jak mě volá babička. Jenže ona byla v Salcburku. S matkou jsme se pak vrátili do hotelu a našli telegram, že babička v tu hodinu zemřela. Nikdy na tu chvíli v cukrárně nezapomenu.
Takové chvíle...
... přesně, jsou nezapomenutelné. Byla ještě jedna taková. Začátkem března 1948. Měl jsem chřipku, tudíž jsem nemusel do školy, ležím v posteli a poslouchám rádio, které dostala sestra k Vánocům. Elitě se jmenovalo. A slyším, že hrají vážnou muziku. Snad Vyšehrad nebo něco takového. V devět pak vysílali zprávy a první byla, že ministr zahraničí Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Věděl jsem, že to je poslední hřebík do rakve. Postavil jsem se v tom župánku do pozoru a slíbil, že nepřestanu, dokavad Československo nebude svobodné. Blbá scéna z Rychlých šípů, ale já jsem na ni nezapomněl a vlastně se podle ní řídil... A vidíte, podařilo se! To je zvláštní okamžik v mém životě.
Ale mnoho jste toho dělat nemohl.
To je pravda, teprve když začala perestrojka, věděl jsem, že musím jít do boje. Vznikla Helsinská konference, která se časem rozhodla pro sídlo ve Vídni, a já jsem se stal na doporučení kancléře Kreiskyho jejím předsedou. Pak jsem ještě založil s Vilémem Prečanem Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu-Schwarzenbergu. A už jsem v tom byl.
Čím byste řekl, že vynikáte oproti ostatním kandidátům na prezidenta?
Člověk se nemá nikdy chválit, ale ptáte se. Řekl bych, že právě svou životní zkušeností. Po pravdě řečeno, o českou politiku jsem se nepřestal starat ani v Rakousku, kde jsem se pohyboval v politických kruzích, proto mě dobře znal například Bruno Kreisky, stejně dobře mě znali lidovci, mezi sociálními demokraty jsem měl spoustu přátel. S nynějším rakouským prezidentem Heinzem Fischerem si tykám, protože jsme starý kámoši z dob, kdy nám bylo dvacet. Znal jsem anglické, francouzské politiky. Nesmíte zapomenout, že moje matka byla opravdu významná žena. I když jsme museli odejít z Prahy, vybudovala si během krátké doby postavení, že každý, kdo byl ve Vídni důležitý, k ní chodil na večeři či oběd. Měl jsem tak jedinečnou šanci seznámit se už jako velmi mladý s významnými lidmi z celého světa. Prostě jsem vtom vyrostl. Do politikyjsem se míchal celý život. Znal a potkával jsem lidi od Grety Garbo přes vědce až po politiky- a tak to mám dodnes.
Máte zvláštní přitažlivost pro nejrůznější lidi.
Ale ne, tenkrát jsem se já přitahoval k nim, k lidem, kteří byli zajímaví. Byl jsem vždycky strašně zvědavý.
A oni vás přijali.
Obyčejně ano.
Třeba český underground - bylo to paradoxní, vidět vás spolu s Magorem Jirousem. Čím byl pro vás tak zajímavý?
Vším. Jedinečná osobnost. Odvahou, kterou měl vždy. Jaký byl básník. Jaké měl originální myšlenky. On nepatřil k lidem, kteří by opakovali to, co řekl už někdo jiný.
Snesl jste i jeho divokost?
Ale jo. Tak se holt někdy svlékl, no a co?
Je pro vás příjemnější prostředí undergroundu, nebo akademické?
Co myslíte?
Ano, jste spíš bohém.
Trošku.
Takže vás snad neurazí tahle otázka. Prý jste doma jedli pávy.
Ano, to je pravda.
Zní to, jako když se Marie Antoinetta dozvěděla, že lidi nemají chleba, a řekla, at jedí koláče.
Což je nejspíš blbost, není o tom žádný doklad. Ale k těm pávům. Jak známo, za války se musely z domácího zvířectva odvádět vysoké dávky na podporu vítězství třetí říše. Otec jako historik věděl, že do první poloviny 19. století se na slavnostních večeřích podával páv. Přečetl tudíž pečlivě seznam domácích zvířat, ze kterých se odvádějí dávky a páva v něm nenašel. Začali se tedy v Cimelicích pilně chovat pávi, kteří se pekli, jen když přijeli velmi vzácní hosté. Jenže na rozdíl od koz, slepic a kachen se pávi moc nerozmnožují, takže náš chov prudce nestoupal. Maminku by taková věc ani nenapadla.
Pokaždé, když spolu v posledních dvaceti letech mluvíme, položím vám stejnou poslední otázku. Dnes počtvrté: Ukázal jste už vnukovi...
Otázku znám, odpověď znáte vy. Mezitím jsem přešel na pravnuka a obávám se, že se nedožiju toho, na co jsem se tak těšil - že ukážu svým vnukům, jak se naše země změnila natolik, abych se jim tím pochlubil.
Nečekal jste, že to bude trvat tak dlouho?
Nejsem pitomec, abych si myslel, že to bude u nás po roce 1989 rychlé. Viděl jsem, jak dlouho trvalo v Rakousku a v Německu, než se ten smrad nacismu z lidí dostal. Nicméně jsem doufal, že aspoň u toho vnuka to zažiju. Vidím, že bude ještě dlouho trvat, než se z toho vybabráme. Ale to mě poučil Václav Havel. Začátkem 90. let jsem měl přednášku v Litvínově a viděl tu strašně zpustošenou krajinu, rozpadlé baráky. A na cestě zpátky jsem dostal hlad. Najednou v dáli zasvítila hospoda. Zastavili jsme tam a u vchodu nápis „Cikánům vstup zakázán". Otočili jsme se a mazali do Prahy. Vyprávěl jsem to prezidentovi a pan Václav se na mě zamyšleně podíval a říká: „Víš, ty jsi tady dlouho nežil - baráky opravíme, komíny odfiltrujeme, ale ty škody v duši, to bude dlouho trvat." A měl pravdu. Jako obyčejně.
KAREL SCHWARZENBERG
Pátek Lidových novin, 7. 9. 2012, Rubrika: Rozhovor, str. 6
