Schwarzenberg: Když krmíte Otesánka, chce stále víc a víc

Vztah Ruska a České republiky je vzhledem k minulosti dlouhodobě velice emocionální. Máme se Ruska bát?
Já bych řekl, že se máme bát každé velké země, v níž nevládne demokratický režim a která není právním státem. Na rozdíl od vás bych ale řekl, že náš vztah k Rusku je ve střední Evropě nejméně emocionální. To v Polsku a Maďarsku je to úplně jiné. Náš vztah je velmi věcný.

Jak moc vážnou zprávou je, že proruští separatisté na východě Ukrajiny požádali ruského prezidenta o intervenci?
Je to vážné, poněvadž je to takový zvací list. A z toho mám největší obavy. Že by to Rusko využilo a obsadilo další kus Ukrajiny.

O ruském prezidentovi se i v Česku hodně píše. Nikdo ale vlastně neví, kdo ten Vladimir Putin je. Jaký je to tedy podle vašeho názoru člověk? Lze to odhadnout?
Zajisté. Každý člověk je z velké části určen svou výchovou a školami. Obyčejně poznáte lidi, kteří prošli slavnými anglickými školami, jako je Eton. Ti mají jedno myšlení. Lidé, kteří prošli Harvard Business School, mají zase jiné. A lidé, kteří prošli akademií Felixe Dzeržinského (škola KGB, Putin byl školený agent, pozn. red.), mají své myšlení. A on se zná k tomu, že je čekista (Čeka je první tajná policie v SSSR, předchůdkyně KGB – pozn. red.). Docela upřímně také uznává, že rozpad Sovětského svazu považuje za největší geopolitickou katastrofu 20. století.

Na druhou stranu by měl ale člověk se znalostí studené války vědět, že přílišná eskalace může skončit katastrofou. Kde se tedy může Vladimir Putin zastavit?
To ví pánbůh. Víte, já jsem často viděl, že je-li člověk u moci, a když ta moc nezná meze, změní mu to mozek. Takže to nevím. Jako frustrovaný agent KGB musel z Německa odejít. Ovšem dodnes je velice hrdý na to, že umí německy. Ale ta nostalgie po Sovětském svazu je hluboko zakořeněná.

Říkal jste, že náš vztah s Ruskem je nejméně emocionální ve střední Evropě. Neznamená přesto ruská anexe probuzení ze sna?
My jsme se probudili z představy, že v roce 1989 všechna ohrožení skončila a Rusko se bude chovat jako normální civilizovaná země. To je ovšem hluboký omyl. Nás to probudilo kvůli přílišné podobnosti s událostmi let 1938 a 1968.

V Česku se čtou ruští klasici, hrají se ruské hry. Jsme ale schopní si vytvořit reálný pohled na Rusko?
Chceme-li, tak ano. Samozřejmě je to vždy politické. Jsou ale také lidé, kteří vědomě jisté věci nechtějí vidět, aby se to hodilo do jejich krámu.

Součástí kavárenských debat je často otázka týkající se vztahu Ruska a Václava Klause. Co ukrajinská krize o tomto vypovídá?
Podívejte se, já nevím nic bližšího o vztahu bývalého prezidenta a Moskvy. Podle některých výroků patří přesně do kategorie lidí, o kterých jsem předtím mluvil. Já jsem zažil, jak si člověk užívá, že umí dobře rusky a že si může rusky popovídat. Což chápu. Když tady člověk vyrostl v 50. a 60. letech, tak bylo pro něj Rusko ohromující.

Na začátku 90. let by jen málokdo čekal, že tehdy nenáviděné Rusko bude o 20 let později tak populární...
Teď si to ale zase pokazili.

Zažíváme nyní zlom a změnu poměrů po více než 20 letech?
Je to historický předěl z nejrůznějších důvodů. Samozřejmě od 90. let až dodneška jsme se spoléhali na to, že se Rusko stalo normální zemí, která nemá agresivní úmysly, nemá sklon vytvořit impérium a nebude páchat činy v rozporu s ustanovením Spojených národů. Teď je všechno jinak. Nejhorší je, že porušili smlouvu z Budapešti z 90. let, v níž se Ukrajina zavázala a předala Ruské federaci jaderné zbraně, které zdědila. Za to dostala záruku hranic.

Jak lze zastavit Putina?
Co dělat? Prostě to, k čemu se Spojené státy i Evropská unie odhodlaly – tedy zavést sankce a ty důsledně provádět. Nemůžeme tak závažné porušování mezinárodního práva tolerovat. Naposledy se to stalo, když Rusko obsadilo Jižní Osetii a Abcházii. Pak pochopilo, že to smí. Kdo viděl dobrý Švankmajerův film, tak ví, že když krmíte Otesánka, tak ten chce víc a víc a víc. Toho času je Rusko Otesánek mezinárodní politiky.